R@do #heartcorepunk
"Ach panenkomarjá, ten život je stejně k zešílení krásnej. Ne že by byl, ale já to tak vidím." Bohumil Hrabal
Dle citátu mého oblíbeného spisovatele vnímám život. Nejen krásný, ale poučný a hlavně i veselý. Když člověk vejde do fáze života, kde už vidí, že naprosto vše, co zažil mělo svůj dokonalý smysl, pak už žije jen vděčností.
Má cesta k umění byla nejen krásná, ale také trnitá a proto si myslím, že je co předat. Protože růže přeci nemá jen květ, má také ostny...
Už od dětství mne tvorba fascinovala a přitahovala. Naučil jsem se číst ještě před základní školou a od té doby jsem do sebe sypal jednu knihu za druhou. Má maminka, moudrá to žena, mne v tom podporovala. Když mi bylo okolo čtrnácti let, začal jsem psát a chtěl být spisovatelem, to pokračovalo tak, že jsem svou tvorbu pak spálil. Proč? Protože jsem byl velmi sebekritický. Ve finále jsem si řekl, ty píšeš jen to, co jsi si přečetl od druhých, ale nemáš nažitý materiál, abys mohl psát. A tak jsem se s psaním rozloučil.
K výtvarnému umění jsem se dostal přes starší bezdětný pár, kteří se o mne starali, když mí rodiče nemohli. Říkal jsem jim babičko a dědečku. No a tento dědeček měl koníček - malování obrazů. Obdivoval jsem hru s barvami a sám hodně kreslil. Hudbu jsem miloval vždy, pochodoval s valaškou u gramofonu s dechovkou, kterou jsem odposlechl od mých rodných prarodičů. Pak díky tatínkovi jsem pronikal do modernější hudby Beatles, Dire Straits, Bee Gees a mnoho dalších. Díky Beatles jsem se začal učit anglicky, abych rozuměl textům. Dodnes jsem nepochopil, že spousta lidí vnímá jen hudbu a texty jen okrajově nebo vůbec. Pro mne to byl vždy nedílný celek. Pak jsem začal dle vkusu vyhledávat hudbu vhodnou pro mne.
Toužil jsem po kytaře a díky rodičům ji i dostal. Bylo to posvícení. Krásná, dřevěná a voňavá. Chodil jsem na hodiny hry a můj učitel byl ve stylu trampské a country hudby. Tehdy mne ovšem zastavila ta hloubka technicky. Tolik akordů a to jsem ani neznal noty. Snažil jsem se hrát i na elektrickou kytaru, ale můj přístup byl moc hlavou. Tehdy mi to jinak nešlo.
Přestože všechny pokusy tvořit dopadly tak, jak dopadly, se nedá říci, že by mne to nebavilo. Právě naopak. Měl jsem u toho vždy pocit, jako bych doopravdy byl sám sebou v těch okamžicích. Potom mne pohltila řeka života. odina, děti, práce v mezinárodním obchodě a managementu. Cestování. Pořád jsem však měl pocit, jako kdyby mi něco důležitého chybělo. Zásadní část mé osobnosti.
Jako koníček jsem po celou tu dobu měl lidské tělo a duši a léčení různých neduhů. Za prvé jsem se potřeboval vyléčit sám a za druhé jsem chtěl pomoci druhým. Protože jsem se v dětských letech věnoval asijským bojovým uměním, začal jsem se věnovat józe a meditaci. Pak jsem přidal čchi kung, tai či a taoistickou jógu. Šel jsem stále hloubš a hloubš. Dařilo se mi pomáhat spoustě mých kamarádů a kolegů a díky tomu jsem cítil, že jdu správnou cestou.
Děti rostly a já pokračoval dále ve svém pracovním směru a vyvíjel se a svět okolo se měnil. Jen já ne směrem, kterým jsem měl. Přišla spousta těžkých situací a období a najednou jsem zcela jasně cítil, že už nemohu dělat to, co jsem celý život dělal. Cítil jsem, jak mi to užírá mou duši. Tehdy jsem si u jednoho projektu řekl, že končím v této sféře. Nevěděl jsem ovšem, co budu dělat, čím se budu živit. Bylo to jedno. Věděl jsem, že dál nemohu. Založil jsem si malý eshop a s poměrně velkými náklady na život můj i mých dětí jsem skočil po hlavě do propasti budoucnosti bez záruk a bez jištění.
Přišla doba, která byla na jednu stranu krásná, proces sebeobjevování a tvorby jsem miloval už od dětství, ale na druhé straně materiální stránka přerodu byla opravdu složitá a zatěžující. Dostal jsem se do dluhů, častokráte nebylo na jídlo. Pamatuji si na jeden zážitek s mým kocourem a sójovým masem. Maso jsem jedl, ale neměl jsem na něj a u nás v samoobsluze měli zlevněné sójové maso. Připravil jsem ho a dal ho kocourovi, psovi i mně. Kdybyste viděli ten jeho výraz, jak se na mne podíval. Jestli jsem se nezbláznil. Pravda je, že jsem si tak trochu připadal.
Psal jsem básně a k hraní na kytaru se vrátil, jenže už v jiné dimenzi. Po přestěhování do domu u lesa se ve mně změnilo opravdu hodně věcí. Začal jsem vyřezávat ze dřeva, trávit více času v přírodě a vzal po dlouhých letech do rukou kytaru. A světe div se! Ona mi ožila v rukou. Dostával jsem se s ní do transu, kde jsem jasně cítil, že jsem pouhý kabel, že přese mne hraje nějaká větší síla. Ten pocit byl úplně úžasný. To jsem nikdy dříve nezažil. Pak jsem propojil básně s hraním. Napřed jsem skládal hudbu do básní. Pak obráceně. Pak jsem zjistil, že mi to jde stejně dobře celé najednou. Byl jsem hladový, ale šťastný. Menší příjmy z eshopu jsem doplňoval pracemi na stavbách. Dokázal jsem si někdy vydělat na ty nejnutnější výdaje. Jídlo a hypotéku. Padal jsem však do dluhů a nebyl schopen platit alimenty a platby na sociální i zdravotní zabezpečení, Odvaha a odhodlání bylo však větší. Začal jsem hrát po ulicích a přidával se na jamy. Díky hraní na ulici jsem se zbavil trémy a našel v sobě schopnost odhalit se před lidmi. Moderoval a organizoval jsem večery poezie a hrál i tam. Seznámil se s dalšími básníky a pochopil, že nejsem blázen, jak si o mně všichni okolo včetně mé rodiny myslelo. Jezdil jsem vlakem místo auta, dobře se mi tam psalo.
Častokráte jsem si však sáhl na dno a propadal do depresí kvůli zubožené finanční situaci. Nejvíce mne trápilo, že jsem kvůli nezaplaceným alimentům nemohl vidět mladší dceru Světlu. To byla nejtěžší zkouška. Zapomněl jsem napsat, že jsem se dříve věnoval i zpívání manter s hraním na harmonium a jak mne tehdy překvapilo, jaké energetické vlny to vytváří. Nejsem a nikdy nebudu členem jakéhokoliv náboženství, ale studoval jsem si jejich postupy, theosofii, různé filosofie atd. Pak mne napadlo, že bych mohl spojit pomáhání lidem v oblasti duševních problémů a osobního růstu, tak jak jsem to i nadále zadarmo dělal, s hraním a zpíváním. Pokusil jsem se do tvorby i vystoupení dát záměr, aby má hudba dělala lidem dobře, zlepšovala náladu i psychický stav, Hodně mne překvapilo, že to fungovalo! Lidé mi tuto zpětnou vazbu dávali. Můj kamarád, který se hudbě dříve věnoval, mi kdysi řekl, že nejdůležitější je, že to člověk dělá pro lidi. A měl pravdu..
To období by se dalo nazvat transformací, ale bylo by to nepřesné. Vždy jsem to vše v sobě měl, jen jsem se musel zbavit všeho, co už jsem nepotřeboval. A tak v té době docházelo k drastickým změnám v mé osobnosti. To odnesly takřka všechny mé vztahy včetně vztahů s rodinou. Měli pocit, že jsem se zbláznil a že mne ztrácí. Projektovali do mne jejich představy o tom, kdo jsem a to mne svazovalo. Bylo to bolestivé. Ale pro ty, kdo zažívají nebo zažijí podobné, mám dobrou zprávu. Některé vztahy se vrátí s mnohem větší silou. A za ty přátele, které jsem ztratil, jsem dostal nové, kteří lépe vyhovovali novému člověku, kterým jsem se stal. Tato doba se častokráte popisuje jako temné období duše, když jdete na svým cílem, za svým poznáním. Hodně lidí však mi pomohlo a pomáhalo všemi možnými způsoby. Jsem jim za to vděčný a zároveň necítím žádnou zášť vůči těm, se kterými se naše cesty rozešly. Naše duše už prostě dále nezpívaly ve stejné tónině.
Sáhl jsem si však na dno. Byly okamžiky, kdy jsem ztrácel víru a sílu. Po nejhorších dnech začalo svítit slunce. Začalo se dařit hrát za odměnu a navíc se podařilo najít projekt, na kterém jsem mohl pracovat z domova a neztrácet své síly pro umění v kancelářích. Obnovil jsem vztahy s rodiči, kteří mne finančně pomohli dostat se z hrozících exekucí a vše se začalo ladit pro mou novou cestu.
A tak tady tedy sem, ten človíček, co se chtěl s lidmi podělit o svou lásku k nim, radost ze života i mír, který mi přinesl fakt, že jsem na cestě, na které mám být. Proces tvorby je nádherný, ale nic nepředčí, když můžete své umění předat těm, pro které to děláte.
Zaměřuji se především na živá akustická vystoupení a písně na youtube jsou převážně nahrány chvilku po složení, abych je nezapomněl. Vím, že ohledně propagace své tvorby mám ještě hodně práce. Ve studiu jsem nahrával pouze písně pro dokument ČT o mé kamarádce básnířce Viole Jíchové. Musím tam však rozhodně zamířit....
Rád bych teď poděkoval za to, že tu mohu být, že mohu svou cestou jít, že Vám mohu hrát. Poděkoval všem, kdo mne podporovali i všem, kteří mne shazovali a nenáviděli. Za všechny zkoušky, za všechny těžké časy, protože to vše ze mne udělalo toho, kým jsem teď.
A mimochodem: už přišel čas, už mám nažito a tak pracuji mimo jiné na životopisném románu s prvky pábení...